Co mě naučila Praha

V září to budou dva roky, co jsem se přestěhovala do Prahy. Nejenže jsem našla město svých snů, které splňuje (téměř) všechny moje požadavky, ale taky jsem tady našla nový domov, i když bych tomu dřív nevěřila, že se můžu cítit jako doma jinde než právě doma, poznala jsem nové kamarády, znovu jsem našla i své staré kamarády, jednoduše jsem se do Prahy zamilovala. A dneska jsem přemýšlela nad tím, co všechno jsem se tady za ten rok naučila.

1. Chodit včas? Marná snaha! Nebo přeci jen .. 

Vždycky jsem byla královnou loudalů, přijít včas, nedejbože dřív, mi dělalo problém odmalička. Je úplně jedno, jestli jde o školu, o práci, o rande, prostě mám něco špatně nakódované v hlavě! Můžu se snažit sebevíc (a vážně se občas ještě pořád snažím!), můžu vstát o dvě hodiny dřív než obvykle, můžu nespat vůbec, prostě vždycky se najde něco, nad čím se musím pozastavit a zdrží mě to víc, než je zdrávo. A myslela jsem, že tady, ve velkoměstě, které nikdy nespí, to bude sakra velký problém. Hodně rychle mi došlo, že tomu tak není. Přijdete pozdě? Přesto jste kolikrát i tak na místě první. Máte strach, že dostanete za pozdní příchod seřváno? Není proč, tady je to každému fuk. První jsem si říkala, že to je strašně super, že to nikoho netrápí. Pak mi došlo, jak to vlastně je. Lidem není jedno, že chodíte pozdě. Jen má každý svých starostí až moc na to, aby to řešil. Pozdní příchody dělají vizitku jen a jen vám, je to váš problém a vaše ostuda, co se s tím někdo bude stresovat. Takže paradoxně pozoruju zlepšení! Minimálně co se práce týče, v osobním životě mám pořád co dohánět, ale to se dá pochopit, vždyť ani Řím nepostavili za den ..

2. Že máte čas? Nemáte!

Navazuju na první bod. Nevím, čím to je! Jestli je to nějakým jiným zakřivením časoprostoru nebo prostě jen tím, že mám tady asi o trilión víc aktivit než jsem měla v Jičíně, ale v Praze ráno vstanu a zhruba tak za dvě hodinky je večer a já jdu zase spát. Nic nestíhám, proto nespím, protože chci každou minutu využít k tomu, abych splnila všechny úkoly a stihla taky volnočasová potěšení, pak vypadám jako mrtvá nevěsta Tima Burtona, ale můžu si říct: "Jo, dnes jsem to tomu času nandala!" A pak prospím celý víkend ... Na druhou stranu, dodnes jsem nepochopila lidi, co dobíhají metro a tramvaje i v pondělí ráno v 8 hodin. Dělej, musíš běžet, protože další ti přece jede až za minutu a půl! To už se zase dostávám zpět k bodu 1, takže když si vyhledávám spoj do práce, počítám s tím, že pojedu tou, která jede asi o tři tramvaje před tou, kterou musím doopravdy jet. Tu pak krásně stihnu a všechno hraje, pampadá.

3. Nikdo není nenahraditelný, ale cílem je se k tomu maximálně přiblížit!

Každý má o sobě určité povědomí. Já ho vždycky měla nadprůměrné, co si budeme vykládat, takže jsem byla po svém příjezdu trošku sesazena zpátky na zem. Ve městě, kde je přes milion lidí, z nichž se ta ambicióznější část téměř pere o každou příležitost se prosadit, si člověk prostě nemůže myslet: "Však co, jsem dobrý, to stačí." Dneska je dobrých lidí strašně moc, díky bohu za to! Díky škole a práci jsem se dostala do prostředí, kde mám kolem sebe spoustu mladých, nadějných, úspěšných lidí, kteří něco dokázali ne proto, že se dobře narodili nebo jim to spadlo do klína, ale protože měli sakra dobré nápady a šli si tvrdě za svým. Fakt jsem do té doby nepoznala lepší inspiraci než právě tohle, a tehdy jsem pochopila, že o tom, že na to máte, musíte okolí i sebe pořád přesvědčovat, a ne slovy, ale činy, protože fakt nejste sami. Takže míň spát, dřív vstávat, víc makat, jednoho dne se to vrátí i s úroky!

4. Vítejte v realitě!

Jak já jsem byla naivní holčička ... Všem jsem věřila, viděla jsem ve všech jen to nejlepší, nenapadlo by mě pomyslet si, že se mnou mají nečestné úmysly nebo že by mi snad jen tak lhali ... No, řekněme, že teď už jsem vyléčená. Z naivity, i z té úplně opačné fáze, která následovala asi půl roku po mém příjezdu, kdy jsem byla tak zklamaná, že jsem nevěřila pro změnu nikomu, byla jsem až extrémně paranoidní uzavřená, všechny jsem hejtovala a nikoho jsem neměla ráda. Teď můžu myslím s klidným svědomím říct, že jsem realista. Pořád spíš optimistický realista, určitý zlomek naivity je pořád mojí součástí a o tuhle část bych ve finále vlastně nerada přišla, ale už věci dá se říct beru tak, jak jsou. Chlapi jsou chlapi a dámy, říkejme si cokoli, ale vždy to zkusí, když dostanou příležitost, ne každá holka, se kterou se poznám, se mnou chce být kamarádka, protože už kamarádky dávno má, učitelům je upřímně jedno, jak a jestli vůbc ten test napíšete, protože nezvládnete to vy, přijdou další a lepší, lidi se pomlouvají, lidi si lžou ... A to všechno je normální a je to v pořádku. Protože je jen na mně, jaké lidi kolem sebe chci mít, nemusím být s každým za dobře, protože o to víc si potom budu vážit těch, kteří za to opravdu stojí.

5. Když něco chci, musím si říct

Jo, i taková blbost mi došla až nedávno. Ne, překvapivě mi lidi nevidí do hlavy. Kupodivu ani všichni nepřemýšlí správně stejně jako já. Takže mít nějaká očekávání a očekávat jejich naplnění bez toho, aniž bych se k nim nějak vyjádřila, je nebetyčná blbost. Když něco chci, musím si o to říct. Není na tom nic špatného, nikdo za to většinou nebude naštvaný, nekazí to mezilidské vztahy. Lidi, co nic nedělají, nic nezkazí, ale taky nic nezískají, a tady to platí dvojnásob. Nechápu, kdy, jak a proč jsem si do hlavy vtloukla to, že je to špatné a že to dělají jen zlobivé děti, nebo jestli to bylo spíš tou mojí sladkou naivitou, každopádně po tomhle prozření se mi žije o sto procent lépe a klidněji. Každopádně stejně tak, jako se lidi musí naučit vyjádřit své představy a přání, tak je třeba naučit se i přijímat představy a přání druhých.

Vsadím se, že až tenhle článek dopíšu, napadne mě minimálně dalších pět bodů. Každopádně nejdůležitějším bodem ze všech je pro mě to, že můžu konečně říct, že jsem se našla. Ve chvíli, kdy mi došlo, že se cítím pohlcená časem, posedlá úspěchem a zklamaná životem, se něco zlomilo a já nějak našla tu správnou rovnováhu a snad i cestu, po které bych dál chtěla jít. Samozřejmě, že jsem na jejím začátku a neumím si ani představit, co mě ještě čeká. Ale těším se na to a vím, že ať to bude cokoli, bude to výzva, a ty se neodmítají!